RUBRIKY

HISTORIE LÉKÁREN, LÉKÁRNÍKŮ, FARMACIE

Všeobecný medicinální řád a Generální zdravotní normativ

Za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. se zdravotnictví, včetně farmacie, dostává do novodobé etapy svého vývoje. Osvícensko-absolutistický stát přebírá z kompetence jednotlivých vrchností řízení zdravotnických záležitosti do svých rukou, přebírá zároveň odpovědnost za zdravotní stav svého obyvatelstva, reformuje zdravotnický vzdělávací systém. Usiluje tak o zlepšení odborných výkonů zdravotnických povolání: lékařů, ranhojičů-chirurgů, lékárníků, očních lékařů, kýlořezců, kamenořezců, lazebníků a porodních bab. Duší zdravotnických reforem byl od 1745 osobní lékař panovnice, žák nizozemské leydenské lékařské školy, Gerhard van Swieten, který se v mládí učil lékárníkem.

Zákonodárné úpravy zdravotnictví zahájil Všeobecný medicinální řád (VMŘ), vyhlášený na Moravě 1752, v Čechách a ve Slezsku 1753. Nejvyšším zdravotnickým úřadem se dle VMŘ stala „Dvorská zdravotní deputace“ ve Vídni, v zemích, resp. krajích, to byly „Medicinální a sanitní komise“, u krajských úřadů fungovali jako výkonný orgán (úřední) krajští lékaři. O jejich fungování při vizitacích lékáren jsme se již zmiňovali. Předsedové zemských komisí mimo jiné stanovovali ceníky, sazby léčiv, vystupovali proti mastičkářům a šarlatánům. Zodpovídali se nejvyššímu správnímu úřadu v zemi.

Zdravotníkům vymezil VMŘ jejich práva a povinnosti. Lékárníkům přísně zakázal léčení (dovoloval je však v místech, kde nebylo lékařské pomoci), lékařům zakázal výrobu a výdej léčivých přípravků, s výjimkou jejich vlastních a úředně povolených přípravků - „specialit“. Nařídil lékárníkům-majitelům a provizorům povinnost zkoušky před lékařskou fakultou v Čechách, před zemskými, resp. krajskými zdravotními komisemi na Moravě a ve Slezsku. Po absolvované zkoušce zde také skládali profesionální přísahu. Na venkově, kde nebylo veřejné lékárny, povolil VMŘ veřejný prodej přípravků i klášterním lékárnám, pokud měly v čele zkoušeného a do přísahy vzatého provizora a podrobovaly se úředním vizitacím. Zřizování nových lékáren si vyhradil stát.

Zkušenosti s uplatňováním zásad VMŘ v Českých zemích byly využity při koncipování Generálního zdravotního normativu (GZN), zákona vydaného 2.1.1770 a uplatněného pak v zemích celé monarchie. Doplněný dvěma dodatky z 10.4. a 20.7.1773, dokončil centralizaci veřejného zdravotnictví a stal se východiskem moderního zdravotnického zákonodárství. “Instrukce pro lékárníky“, jako součást GZN, obsahovala předpisy o výchově učňů, jakýsi provozní řád lékáren a text přísahy lékárníků. Zakazovala opět lékárníkům léčení vnitřních i vnějších nemocí s výjimkou nejkrajnější potřeby, když nebyl po ruce lékař. V oblasti farmacie zasáhl GZN a jeho doplňky významnou měrou v několika směrech. Do vývoje „farmaceutického školství a studia“ tím, že od r. 1770 zavedl pro lékárníky-majitele lékáren a pro provizory lékáren povinnou přísnou (rigorózní) odbornou zkoušku na některé lékařské fakultě (LF) v monarchii jako podmínku oprávnění vést lékárnu. To vedlo na některých LF (Vídeň, Trnava) k organizování kurzů pro ně před zkouškami a konečně, v rámci reformy lékařského studia v Rakousku r. 1804, i k zavedení povinného jednoletého studia všech odborných pracovníků lékárnických, ne jen těch, kteří aspirovali na vedení lékárny, na lékařských fakultách. Tomuto studiu předcházely čtyři roky latinské školy, čtyři léta učňovská zakončená tyrocinální zkouškou a čtyři roky tovaryšské, kondiční. Tedy osm let odborné přípravy před studiem na LF. Studium farmacie bylo r. 1833 prodlouženo na dva roky, přičemž tyrocinium zkráceno na tři a kondice na dva roky; odborná příprava tak jen na pět let.

Ustanovení GZN ovlivnilo také postupy při zřizování nových lékáren. Povoloval je a koncese k provozování lékárny uděloval stát prostřednictvím správních úřadů. Nová lékárna mohla vzniknout jen tam, kde měla zajištěnou možnost pracovat pro 4000 obyvatel, musela mít zaručenou hmotnou existenci a nesměla poškozovat již existující okolní lékárny.

V letech 1775-1820 se vyhranily dva typy veřejných lékáren podle charakteru provozního práva:

  1. na lékárny s „reálným právem“ (nezávislým na osobě, nepřestávalo existovat):
    1. „radikovaným“, vázaným na pozemek a dům, jenž na něm stál; zapisovalo se do pozemkových knih, mohl je vlastnit každý majitel pozemku a domu, tedy i nefarmaceut; provozovat ji však směl jen lékárník buď jako majitel, nájemce nebo provizor;
    2. „volně prodejným“, neradikovaným na pozemek, zapisovalo se jen v záznamních knihách vedených vrchnostenskými, později politickými úřady o reálných živnostech; majitel s ním mohl dle vlastního uvážení a bez zásahu úřadů disponovat. Vést ji mohl jen k tomu způsobilý lékárník.
  2. na lékárny s „osobním právem“ k provozování lékárny, udělovaným od 1820 vždy jen osobě s farmaceutickým vzděláním, které končilo vzdáním se koncese nebo smrtí koncesionáře. Od r. 1861 se lékárny s osobní koncesí mohly se svolením úřadu pronajímat nebo provozovat zástupcem.

Oba typy lékárenského oprávnění existovaly do r. 1950, kdy zanikly začleněním lékáren do národního podniku (n.p.) Medika.

26.08.2002
Čteno: 12800x
« novější
starší »
RUBRIKY

ISSN 1214-0252, Copyright © 2000-2017, PharmDr. Martin Dočkal
APATYKÁŘ® je součástí skupiny APATYKÁŘ®.net. Žádná část těchto stránek nesmí být nijak použita bez výslovného souhlasu autora!
Toto je mobilní verze portálu APATYKÁŘ®. Neobsahuje kompletní rubriky a možnosti, slouží pouze pro rychlý přístup k aktuálním informacím. Pro plnohodnotné prohlížení zvolte plnou verzi.