RUBRIKY

HISTORIE LÉKÁREN, LÉKÁRNÍKŮ, FARMACIE

České lékárenství počátkem 20. století

Zanechali jsme lékárenství v polovině 19.století, na konci třetího vývojového období, v němž mělo postavení relativně jednolité a téměř všeobsáhlé oborové farmaceutické funkce. Zároveň však na začátku čtvrtého vývojového období, v němž se rozvíjela diferenciace této oborové funkce do dílčích funkcí odvětvových. Pokračuje již započaté zeštíhlování dosavadní funkce lékárenství na přijímání a naplňování požadavků na léky. Tuto svou odvětvovou funkci plní výdejem léčivých přípravků, vyrobených individuálně ve vlastní laboratoři (IVLP) nebo přípravků vyrobených hromadně (HVLP), tzv. specialit. Tento výdej (dispenzaci) doprovází informací o správném a bezpečném užití přípravků jako léků. Zcela v souladu se zákonem vzniku léku a z něho plynoucím zákonem pohybu ve farmacii, toto nové vymezení funkce postavilo lékárenství do finále celého pohybu od léčiva k léku, mezi lékaře a pacienta. Také vzhledem k postavení léku v terapii a množství lidí léky potřebujících, je to postavení nesmírně významné. V rukou dispendujícího lékárníka je smysluplné naplnění práce všech předcházejících farmaceutických odvětví od výzkumu, přes kontrolu, výrobu, velkoobchod, informatiku až po něho samotného, naplnění práce lékařských věd i ordinujícího lékaře i jiných zdravotníků. Odbude-li svůj úkol, pro což není výmluvy ani omluvy, marní práci všech jmenovaných i svou vlastní a poškozuje pacienta.

K těmto závěrům jsme dospěli dnes. Ale v tehdy se formujících kapitalistických podmínkách přinášelo zužovaní funkce lékárnám i zmenšování zisků, tedy hospodářskou újmu. Proto tehdejší lékárníci naznačený vývoj považovali za „zkázu farmacie“ (rozuměj lékáren ve smyslu jejich dosavadního postavení). Jiná farmaceutická odvětví, průmysl a velkoobchod, považovali za původce této „zkázy“, proti nimž je třeba bojovat. V zápalu tohoto boje, odehrávajícího se na schůzích spolků lékárníků, stránkách farmaceutických časopisů, v provoláních a v peticích úřadům, byly odsuzovány např. i pokrokové výrobní metody, nové aplikační formy léčiv, např. tablety aj.

Lékárníci majitelé, ani zaměstnaní lékárníci, nechápali zákonitost a nutnost nastíněného vývoje. K obraně svých zájmů využívali soustavy Hlavních a Filiálních grémií lékárníků, organizovali spolky, např. 1905 „Organisaci českého lékárnictva pro Čechy, Moravu a Slezsko“, přeměněnou 1919 ve „Svaz československého lékárnictva“, vytvářeli svépomocná výrobní a nákupní družstva. Modernizovali své lékárny, aby získali do své lékárny kupujícího pacienta. Vyráběli a prodávali produkty, jímž se dnes říká parafarmaceutika. Konkurenční potíže způsoboval i početní růst nových lékáren, které se soustřeďovaly v centrech měst, kde se dala očekávat větší návštěvnost. Dělo se to tehdy (a dnes zase) jak v zemích se systémem volného zakládání a provozování lékáren, tak i v Českých zemích (ČZ), kde byl zaveden koncesní systém, v němž oprávnění získat a řídit existující nebo zřídit novou lékárnu bylo regulováno úředním koncesním procesem.

Dalším konkurentem byly drogerie, kam odcházeli farmaceuti, kteří nenašli v lékárnách práci a uplatnění a které nezřídka neoprávněně prodávaly léčiva a přípravky. Tlak na zlevněné přípravky pro své pojištěnce vymáhaly i nemocenské pokladny, zřizované v Německu a Rakousku v 80. letech 19.století.

S koncem patriarchálního lékárenství, kdy tyroni i kondicinující bydleli v lékárně zpravidla v inspekčním pokoji a byli jakýmisi členy rodiny lékárníka, rozvíjí se od 70. let 19.věku i úsilí zaměstnaných lékárníků a od přelomu století i lékárenských laborantů o lepší sociální a pracovní podmínky - vyšší platy, kratší pracovní dobu, příplatky na slušné ubytování. Kolem r.1869 se u nás v lékárnách pracovalo až 16 hodin denně. V Praze došlo 1898 k dohodě o 10 hodinové pracovní době, 8 hodinová byla stanovena až zákonem ČSR 1918. To vše přinášelo majitelům lékáren další ekonomické výdaje. V této situaci proto mnohdy nad zdravotnickým posláním a plněním všech povinností, např. soustavné kontroly léčiv a přípravků, nad potřebou zlepšit odborné vzdělání lékárníků, převládla starost o hospodářské výsledky lékárny. Situaci vystihl r.1924 sjezd Odborové organizace kondicinujících lékárníků takto: “...stav lékárnický...zvolna umírá... . Zanikla vědecká činnost, ...zaniklo vědomí humánního poslání lékáren. Lékárny přestávají být institucemi zdravotními a klesají zvolna na stupeň průměrných obchodů“.

Za popsaných podmínek obtížně krystalizovala nová zúžená funkce lékárenství, lékárníci v lékárnách, stejně jako veřejnost, považovali stále až do konce třicátých let minulého století a ještě i dnes se někdy této představy přidržují, lékárenství za jediného představitele farmacie. Avšak v průběhu celého období se v lékárenství prosazuje stále zřetelněji funkce výdejní a nabývá převahy nad činností kontrolní a zvláště výrobní. Podíl továrně vyrobených LP na všech vydaných přípravcích pozvolna stoupal, ve dvacátých letech činil u nás 20-25% až v průběhu let 1930-45 nabyl převahy. V letech šedesátých dosáhly HVLP podílu již kolem 80%. Opačný vývoj prodělaly ovšem podle lékařského předpisu individuálně vyráběné léčivé přípravky - IVLP. Ti, co pochopili tento vývoj, snažili se nově formulovat úlohu a smysl práce lékáren i potřebu tomu odpovídajícího vzdělání.

26.08.2002
Čteno: 12086x
« novější
starší »
RUBRIKY

ISSN 1214-0252, Copyright © 2000-2017, PharmDr. Martin Dočkal
APATYKÁŘ® je součástí skupiny APATYKÁŘ®.net. Žádná část těchto stránek nesmí být nijak použita bez výslovného souhlasu autora!
Toto je mobilní verze portálu APATYKÁŘ®. Neobsahuje kompletní rubriky a možnosti, slouží pouze pro rychlý přístup k aktuálním informacím. Pro plnohodnotné prohlížení zvolte plnou verzi.