RUBRIKY

APABLOG

Dispenzační boxy – archaismus, anebo synonymum skutečné lékárenské péče?

„Paninko, můžete se konečně přestat vykecávat? Nejste tady sama.“ Všichni, co pracujeme za tárou to známe (možná až na šťastné výjimky) z každodenní praxe. Spěchající nerudný pacient stojící hned za paní, kterou obsluhuji, mi přes její rameno strká recept a dožaduje se výdeje.

„Musíte chvíli počkat, ještě tady vydávám paní před vámi, dodržujte, prosím, diskrétní zónu,“ snažím se zklidnit zjevně hodně spěchajícího seniora.

„Ježišmarjá, to nějakých štráchů, jako by to někoho zajímalo.“ Vycvičen asertivitě z podobně duchaplných výlevů na sociálních sítích trvám na svém a pána vykážu do diskrétní vzdálenosti.

Ano, běžná situace, bohužel. Tento týden nějak častější než obvykle, tak mě to přimělo k menšímu zamyšlení a vzpomínkám na krásné osobní hovory s Prof. RNDr. PhMr. Vladimírem Smečkou, CSc. a Doc. RNDr. Václavem Ruskem, CSc.

Doporučuji všem v této zjitřené době poslechnout si povídání o době, kdy česká farmacie udávala trend té světové. O době, kdy byl pan lékárník noblesou ne díky vysoké škole a vzdělání, ale přirozeným projevem, slušností a empatií. Archaismus, který na sociálních sítích mezi dnešními lékárníky už najdeme jen sporadicky. Tam vládne tendenční přístup tvrdě nepřipouštějící jiný názor a hrdě se inspirující v normalizačních praktikách. Brr, až z toho mrazí!

Ale zpět k našemu příběhu. Vzpomněl jsem si na své (před)lékárnické začátky, kdy jsem v lékárně, aniž bych tušil, že to bude jednou moje profese, viděl poprvé vynález prof. Smečky – dispenzační box a v něm na jezdící židličce lékárníka. Uzavřený prostor se základní zásobou frekventních léčivých přípravků, kde lékárník jednal s pacientem bez přítomnosti ostatních pacientů. Tento způsob umožnil osobní kontakt a lékárník mohl poskytnout i řadu intimních informací, které nemohli slyšet další pacienti.

Po roce 1989 nastal v Česku ústup od této formy výdeje a preferuje se otevřenost. Paradoxně se tento systém rozšířil od nás do řady zemí, zatímco u nás byl zatracován (doma nikdy nejsi prorokem). I když mám rád moderní interiéry, v lékárenství jsem příznivcem léty praxe ověřených systémů. Ne, nejsem rigidní, ale vymysleli je lékárníci přede mnou a z nějakého důvodu pro své opodstatnění, na základě dlouholeté praxe. Já se rád nechávám poučit od zkušenějších.

Pokud však vnímáme lékárenskou péči v kontextu lékárník-poradce, pak mají dispenzační boxy smysl. Podobně jako vyvolávací (číslíčkové) systémy, uzavřená tára v určité výšce či zástěna u táry oddělující pacienta, kterému jsou právě vydávány recepty (velmi často ve Švédsku, Norsku či severním Německu). Už jen kvůli podobným pacientům, jako je ten z úvodu dnešního blogu.

I proto jsem se kdysi v dobách nerozvážného mládí chytl při mém působení na poliklinické lékárně při přestavbě s nejmenovaným architektem, který mi vysvětloval, jak musí být nábytek otevřený, jako je to v supermarketu. „No, právě, tady nejsme v supermarketu,“ řekl jsem mu tehdy a oldschool řešení jsem si prosadil. Mnohokrát jsem to pak společně s kolegy ocenil.

A co vy ostatní, chybí vám dispenzační boxy a klid na dispenzaci, nebo preferujete módní otevřenost, kde i bez sdíleného lékového záznamu sdílí mnohdy všichni všechno?

23.06.2019
Čteno: 17484x
« novější
starší »
RUBRIKY

ISSN 1214-0252, Copyright © 1999/2000-2019, PharmDr. Martin Dočkal
APATYKÁŘ® je součástí skupiny APATYKÁŘ®.net. Žádná část těchto stránek nesmí být nijak použita bez výslovného souhlasu autora!
Toto je mobilní verze portálu APATYKÁŘ®. Neobsahuje kompletní rubriky a možnosti, slouží pouze pro rychlý přístup k aktuálním informacím. Pro plnohodnotné prohlížení zvolte plnou verzi.